Recenze | Rozum a cit znovu ožívá




Autor: Joanna Trollopeová
Žánr: román
Počet stran: 368
Rok vydání v ČR: 2015
Nakladatelství: Leda

•○•○•○•○•

Láska kvete i v 21. století

Od dob Jane Austenové uplynulo již přes dvě stě let, přesto se hluboce vtiskla svou stopou i do současnosti, nevědomky ji ovlivňuje a je bezednou nevysychající studnou inspirace. Touha po romantické lásce provázející její hrdinky je samozřejmá jako samotné bytí. I napříč staletími lze najít spoustu společných znaků se silnými ženskými osobnostmi, které se snaží přijít na kloub svým citům, přežít v nelehké době silně ovlivněné konvencemi, a především nepodlehnout strachu. 

Joana Trollopeová oživuje neumírající, čtivý, srdce šimrající a chytlavý příběh, který vyniká svou jedinečností pramenící z rozumových povah hrdinek s empatickým přístupem k lidem i životu, a to vše okořeněné krásnou čistou anglickou přírodou. 

Pro Dashwoodovi bylo sídlo Norland po celý život krásným starým domovem zasazeným v půvabném prostředí, v němž by se našla nejedna romantická duše. Líbivé a poklidné bytí je však narušeno nečekanými událostmi, které členy rodiny zastihnou, jak jinak, nepřipravené a vrhnou je do nelehkých a krušných časů...

Po smrti otce jsou nuceny sestry Elinor, Marianne a Margaret společně se svou matkou Belle opustit milovaný domov, na nějž získává nárok jejich nevlastní bratr John z otcova prvního manželství. Nechává sebou manipulovat, a tak má v rodině rozhodující slovo jeho žena Fanny, nadřazená panička vyžadující přepych, peníze a bezchybný původ rodiny. Ač je Norland obrovským sídlem, je ženám naznačeno, že by se měly poohlédnout po jiném domově, a přestože nebylo nic takového ze strany Fanny nahlas řečeno, měly jednoduše, a co nejrychleji vypadnout. 

Záhy se tak Dashwoodovi ocitají doslova na "dlažbě" bez možnosti najít si bydlení, na které by vystačily malé finanční úspory, s nimiž ženy disponovaly. Z čistajasna se však jako spása z nebe objeví příbuzný sir John Middleton a k jejich překvapení jim nabídne dům v Susexu.  Pro tři mladé dívky není lehké opustit milovaný domov, školu i přátele, a odejít daleko do jiného kraje mezi neznámé lidi, nicméně matka se za sebe  i své dcery rozhodne nabídku přijmout. Dashowoodovi čelí životním strastem, mezilidským vztahům a hodnotám, hloubce svých citů, přesto postupně spějí k živoucímu a spásnému světýlku na konci dlouhé cesty vedoucí šerem...

V knize se setkáváme se třemi mladými dívkami, sestrami.  Každá z nich se v životě snaží jít svou vysněnou cestičkou, přestože jsou nuceny přizpůsobit se novým okolnostem, jež jim kroky těžce znesnadňují. Odlišují se povahami a předpoklady, které si stanovují, ale touhu po klidném bytí bez problémů mají společnou. Nejmladší Margaret bojuje s hledáním sama sebe a schopností přizpůsobit se, ale v příběhu nehraje tak zásadní roli.

Nejstarší Elinor je čistě pragmatická dívka, která si uvědomuje složitost jejich situace, a v podstatě jediná se snaží onen problém co nejefektivněji vyřešit. Po přestěhování je nucena přerušit studia architektury, v níž nalézá svoji duši, svůj cíl a naplnění. Nechápe, jak můžou sestry a potažmo i matka přecházet tísnivou finanční situaci. Neváhá se poohlédnout po práci, aby přispěla k nízkému rodinnému rozpočtu. Většinu svého času věnuje rodině a práci, ale na vlastní city se neohlíží, zatlačuje je do pozadí. Občas působí prudérně a až příliš uzemněně. 

"Ty bys pravý cit, opravdovou vášeň nepoznala, ani kdyby tě vzala klackem po hlavě. Ty jsi tak úzkoprsá, Ellie, že ani vzdáleně nemůžeš pochopit někoho, jako jsem já, kdo je tak free. Ve všech ohledech."

Marianne je úplným opakem Elinor. Touží po upřímné romantické lásce, jíž by mohla prožívat na plno celým svým srdcem. Svou starší sestru považuje za neschopnou cítit lásku, lehce upjatou a vážnou. Zatímco Elinor věnuje čas ušlechtilým záležitostem, Marianne si chce užívat života. Miluje hru na kytaru, ale je také nucena přerušit studium na konzervatoři. Dá se říci, že je poněkud hysterická, místy umí lézt na nervy a člověk by ji nejraději za její umíněnost, ubrečenost a naivitu občas praštil po hlavě. Přesto po ní touží polovina mužů z okolí, probouzí v nich ochranářské pudy a nepochybně spoustu hormonů. 

•○•○•○•○•

Pokaždé, když slyším jméno Jane Austenová, představím si příběhy o lásce, úžasnou scenerii Anglie a pro mě přitažlivou dobu 19. století. Občas mám pocit, jako bych tam i já patřila. Všechny ty bály, zaobalené konverzace, nevyjádřené city, problémy vztahů pramenící z předsudků a konvencí, i skryté pomluvy a pletichaření... Autorka se za ty staletí stala fenoménem. Devatenácté století možná dávno vzalo za své, ale Janiny postavy jsou stále více živoucí. V moderním zpracování Rozumu a citu lze vidět, jak se s moderní dobou postavy potýkají, a že i v dnešním světe najdeme stále stejnou zaujatost a povrchnost vůči společenskému žebříčku. 

Ačkoliv se opravdu v příběhu ocitáme v 21. století, z knihy jde silně cítit vliv originálu a k němu náležející doby. Nebýt moderních výrazů, používání mobilních telefonů, facebooku a super moderních aut, člověk by nabyl dojmu, že se spíše vrátil do minulosti. Po celou dobu čtení jsem se snažila najít něco, co by mi více připomnělo současný život mladé generace, ale každou další stránkou jsem se utvrzovala v tom, že se setkávám se starodávnou váženou rodinkou.

Celkem mne zarazilo, že se Elinor a Marianne jen tak vzdaly studování a školu dál nijak neřešily. Elinor si sice našla brzy práci, budiž, ale Marianne se v podstatě povalovala doma a nic nečinila. V podobném duchu žila i jejich matka Belle. Pokud trpěly finanční tísní, člověk by očekával, že si práci najde především matka, hlava rodiny, a ne pouze jedno z téměř dospělých dětí. 

Děj plyne rychle a nenásilně. Pokud máte alespoň trochu ponětí o tom, co se odehrávalo v původním zpracováním, v hrubých obrazech tušíte následující vyústění, což ale knize neubírá na čtivosti. Každý moment je svým způsobem překvapující. Ve venkovském anglickém prostředí, odkud cítíte atmosféru starobylých a tajemných šlechtických sídel, se myslí ztratíte jako měkký obláček na obloze plné bílých peřin. Bez "anglické nálady" by kniha neměla svůj určitý ráz a spád, vždyť ona panenská zelená příroda britských ostrovů podvědomě probouzí klid a radost v duši. 



5/5


Knihu zakoupíte zde.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství



2 komentáře:

  1. Re-tellingy mě už delší dobu docela lákají, obzvlášť ty Austenové, protože jí nemůžu přijít na chuť a ráda bych zkusila strategii "re-telling > originál", jestli by to nefungovalo... Pěkná recenze, moc díky :) Přeji krásné pondělí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S re-tellingy jsem se poprvé potkala celkem nedávno a musím říci, že se mi pokaždé líbily více, než originály, takže jestli onu strategii vyzkoušíš, určitě neprohloubíš... :) Děkuju za pochvalu recenze! :)

      Vymazat

Děkuji za pár písmenek!

Používá technologii služby Blogger.