Arogantní vs Tajemná: 1. část

22:18


Léto, prázdniny, sluníčko, zážitky, dobrodružství - tyto aspekty přejí různým příběhům se spletitými ději...a lásce. Horké letní dny se samy nabízejí k milostným hrátkám (haha) a příležitostem seznámit se s novými lidmi. Ač se přes naši drahou zemičku přehnala studená fronta a zdecimovala a zchladila vše, co se dalo, případně mnohé přivedla do stavu beztíže a k naprostému psychickému kolapsu, nic nebrání tomu, aby chladivé chvilky zpestřil trochu šílený příběh o dívce, která prožívá okamžiky teenagerského života.

Už dlouho přemýšlím, že napíši jakýsi příběh, který by postupně nabýval rozměrů, po částech spěl k zdárnému vyvrcholení, a pokud možno, dal čtenáři alespoň minimální přínos. Dá se to brát jako nácvik a rozvíjení schopností k napsání knihy, kterou bych někdy v budoucnu s upřímnou radostí napsala. Arogantní vs Tajemná nemá být náročný nebo suprově vymyšlený příběh. Může se zdát, že se postupně mění v naprostou šílenost, která nemá  smysl, ale mým cílem není napsat knižní bestseller, jež by měly číst kvanty lidí. Chci se z vlastní vůle podělit se svými myšlenkami vloženými do písmenek...
A&T jsem začala psát už kdysi, jenže z různých důvodů jsem dál nepokračovala. Je důležité podotknout, že můj sloh byl dříve o pár stupňů níže, tudíž úvodní části mohou být v daleko horším stavu než části, které jsou teprve v produkci. Nicméně, tím nechci říci, že se mé písemné vyjadřování rovná kvalitě. Toť však posuďte sami...:)

O čem je?

O Ariadně by se dalo říct, že patří mezi normální šestnáctileté dívky s denními starostmi a peripetiemi, kterých holka jejího věku má až nad hlavu, ale neznělo by to příliš fádně? Možná ano, avšak sama brzy zjistí, že její život je všechno, jen ne obyčejný. Problémy, trapasy a náhlé zvraty se navalí z ničeho nic jako prudká bouře, která nadělá pěkně velkou paseku s nečekanými následky. 
Ariadna společně s nejlepší kamarádkou Tašou čelí novým zkušenostem a životním rozhodnutím, jež ovlivní jejich dívčí svět. Jak se vyrovnají dospělým a k tom náležitým povinnostem?
Varování, že staré časy se mění a tím pádem sebou přinášejí nové, přišlo ve chvíli, kdy kvůli špatnému stavu školní budovy byly s celou třídou na příští měsíce přesunuty na průmyslovou školu do vedlejšího města, leč varovné signály Ariadně starosti nedělaly. A co ten drzoun, jež jí nedá spát? Kluci, láska...to tu ještě nebylo! 


•○•○•○•○•

Ticho.
Chlad.
Nehybně stojím. Tělem mi prostupují mrazivé paprsky, které mi brání cokoliv udělat. Jsou pevné a neskutečně chladné. Snažím se dohlédnout do dálky a něco spatřit. Nic nevidím. Nemůžu. Všude jen mlha. Něco mi nechce dovolit udělat jediný pohyb nebo vydat jen hlásku.
Bojím se.                                                                             
Chci odtud. Netuším, kde jsem, ani jak jsem se sem dostala.
S velkým úsilím zabojuji se silami, které mi brání v pohybu.
Trhnu hlavou.
Nic. Zkusím to podruhé.
Podaří se mi otočit hlavu.
Rozhlédnu se.
Před očima se mi promítne jedna a tatáž scenerie. Kousek nad zemí se vznáší jako opar mlžné obláčky. Vypadají měkce a přímo lákají k doteku. Je jich mnoho. Nejde poznat, kde končí a začíná obloha. V nicotných prostorech mezi nimi se line pouhé bílo.
Cítím se prázdná jako tohle místo. Nikde žádný život, ani jediný sluneční paprsek, který by oživil skomírající pustost bílého nic. Pod vlivem ponurého prostředí mi do duše začíná vstupovat panika. Nemám nejmenší tušení, co se to tu děje, ale jedno vím jistě. Chci pryč!
S jasným cílem a poháněná zuřivostí smíchanou s panikou udělám prudký pohyb nohou. Podaří se mi udělat krok. Povzbuzená výsledkem svého počínání udělám to stejné s druhou nohou.
Nic.
Všechny nahromaděné pocity ve mně najednou vzkypí a vybuchnou na povrch. Vzmůžu se na prosté zvolání: Neee! Vtek, který se nesnažím nijak kontrolovat, způsobí své. Tělem mi z ničeho nic začnou proudit žhavé výstřely. Do všech končetin se mi navrací cit. Cítím sílu a horko, které mě pohání jako nějaký stroj.
Konečně se mohu hýbat. Na nic nečekám a dám se do běhu.
Nevím, kam chci utéct. Bezhlavě se ženu, kam mi noha padne. Nepřemýšlím. Deru se mlžnou nepropustnou zdí. Nevidím, neslyším, jen slepě běžím dál.
Čeká…
Cože?
…On čeká…neutečeš mu
Vylekaně se zastavím. Co je to za hlas? Vím, že bych měla běžet dál, ale něco mi říká, abych zjistila, co se to děje.
Čeká…, ozve se mi v hlavě.
Vyjeknu a poskočím. Asi mi z toho všeho kape na maják.  Není přece možné, aby mi v hlavě mluvil nějaký hlas! Jsem fakticky paranoidní.
…Neutečeš…, ozve se znova tajemný hlas.
Že bych nebyla šílenec? S notnou dávkou odhodlání, se odvážím zavolat do prostoru: Před kým?
…Nemůžeš…
 „Kdo na mě čeká? Proč bych neměla utíkat?“
…Jemu nikdo neutečeto nejdemusíš se řídit podle něj
Tentokrát se hlas ozve z prostoru. Trhnu hlavou a v oblouku se kolem sebe ohlédnu.
Nikdo.
Po zádech mi přeběhne mráz. Otřepu se, abych ho zahnala. Nedaří se to. Třas ovládne mé tělo. Nemůžu ho zastavit.
Pěkně po krůčku se stálým rozhlížením, se obezřetně pustím do ustupování.
„Podle koho? Řekni mi to!, vyjeknu vystrašeně a sunu se dál pozadu.
Úzkost. Proplouvá kolem a chce se mě zmocnit.
…Brzy to poznáš…ještě jsi moc slabá…
Jenže co? Pomalu pociťuji, jak mi zoufalství po malých částečkách započalo okupovat nitro. Nesmím tomu propadnout!, okřiknu se v duchu.
Strach. Cítím ho. Nemůžu se ho zbavit. Ten sžíravý pocit, že nic nezmůžu. Je strašný.
Bojím se. „Proč tu jsem?!, vykřiknu s posledními zbytky své sebekontroly, než se nadobro zhroutím.
Ticho.
To ten hlas. On ve mně vzbuzuje strach. Požírá mou jistotu. Jeho chladivý a smrtelný nádech vyvolává z hlubin mé nejskrytější pocity.
Kam zmizel? Udělám několik kroků dál vzad.
Tohle přeci nejsem já. Vždycky jsem vydržela všechno. Neustoupím. Vydržím.
„Já se tě nebojím!, vykřiknu s nově nabitou kuráží. Nesmím!
…On si tě najde
Tak ať! Já se mu postavím.
…Ty víš, že nemůžeš…
Má pravdu. Něco mi říká, že na to nebudu dost silná, ale já to dokážu! Nebudu bezmocná.
Naposledy zaostřím zrak vzhůru k nejhustší mlze a zároveň s jedním krokem vzad se zeptám: „Komu?“
Uslyším jen zdárné zašeptání.
…Osud…
   V tu chvíli kolem sebe ucítím chladný závan větru a pocit volnosti. Osud?, stihnu si v duchu zopakovat, než se po zádech s výkřikem a mávnutím rukama do prázdna, zřítím do temné propasti vstříc nicotě


Áááá“, probudím se s panickým výkřikem a vylétnu do sedu. Zmateně se rozhlédnu. Všude okolo je tma.
A horko, uvědomím si. Kde to jsem? S impulzivním škubnutím kolem sebe zašmátrám rukama. Cítím něco pevného. Neubráním se dalšímu výkřiku. Začnu kopat a házet rukama i nohama do všech stran jako zajaté zvíře. Všechny mé smysly se bouří a dožadují se vysvětlení. Ovládají mé myšlení a ponoukají mé tělo k nesmyslným činům. Nedokážu se uklidnit a myslím jen na to, jak se zbavit tíhy, co mne zavaluje.
Jediným prudkým výkyvem doprava se převalím a přímo nosem tvrdě dopadnu na zem a nevítanou tíseň nechám k mému údivu někde na hoře. Au!, chce se mi vykřiknout, ale s pocitem volnosti se najednou nezmůžu na jedinou hlásku. Cítím se ochromená a malátná, jako po nějaké droze.
Někdo mě zfetoval!, napadne mne v tu chvíli nesmyslně. Proto ta mlha a lehce se vzdouvající obláčky po celé místnosti. Určitě mi něco dali do pití na té pitomé oslavě! To je jasné! Ale kdo? Matně se vybavím senilní dědečky a babičky, kamarádíčky mé drahé babči, kteří se bujaře bavili na její oslavě sedmdesátých narozenin. Teda rozjeli se dost, pomyslím si a neubráním se uchechtnutí. V zacloněné mysli si vybavím eskapády, kterých jsem byla svědkem.
Na babiččinu oslavu jsem šla smířená s tím, že to bude neskutečně nudně strávený čas, ale jak jsem se mýlila! Člověk by nečekal, čeho se můžou bezzubí staříci s křížem před funusem dopustit.
V omámení se vrátím k večerním událostem.
Při prvním vstupu do extravagantně vyzdobeného sálu kulturního domu v babiččině malém městě mi stačil jediný pohled a málem jsem hodila zpátečku ven a utíkala na kilometry daleko s jedinou myšlenkou, že tohohle je schopná jen má šílená babča. Na kolena mě dostalo už jen aranžmá vstupní haly: velkým hnědým dvoukřídlovým dveřím, které byly hluboce rozevřené dokořán, dominoval uvítací nápis „Vítejte na Diově páření.“ Byl proven v bronzových odstínech se zlatými ozdobnými písmeny. Tak trochu připomínal kvůli svému nažloutlému podkladu, starou listinu. Visel vysoko nad obloukem rámu, s dávkou fantazie mohl předestírat praporek vlající v lehounkém vánku. V duchu mě napadlo, že kdybych měla po ruce žebřík, vylezu nahoru a podpálím ho. Ouvej, výtržnické nápady šupnu ihned k ledu.
Samotné dveře rámovaly dva ozdobné sloupy, nejspíše v korintském stylu, blýsknu se nepříliš obsáhlou znalostí dějepisu. Kolem visely zavěšené jakési vatové obláčky. Nebyla jsem si jistá původem těchto věcí. Asi měli vytvářet zdání nebe. Přece jenom probíhalo „boží páření.“ Bábi si nejspíš myslela, že se tak budeme více cítit jak bohové na Olympu. Chacha, ta naivita.
Sem tam byl zavěšený malý nahatý anděl, či jak nazvat extravagantní tlouštíky s opelichanými křidýlky. Asi Amorek, aby střílel do staroušů a povzbuzoval jejich sexuální pudy. Fuj. Nechci mít trauma. Vidět jak se svlíkají a skáčou na sebe, ne díky. Zkazili by moje představy. A navíc, nechci si pokaždé, když mě napadnou myšlenky na naháče, v duchu promítnout tyhle perverzní ukázky. Otřepu se. Přísahám, že obnažené chlapíky si nornálně nepředstavuji.
Co se týče výzdoby, jak jsem stihla zaregistrovat, nebyla jenom papírová. Před dveřmi nebylo nic jiného než dva nazí muži, představující bohy! Teda, úplně nazí nebyli, jejich ryze mužské partie zahalovala rouška. Ale i tak nezabránila tomu, abych se nepokochala jejich přirozením. Při každém pohnutí lehce krytý orgán zabimbal. Sem a tam. Bim - bam, bim - bam. Kdybych v tu chvíli něco pila, tak se nejspíš udusím velkým šokem!
O své bábi jsem si už předtím myslela, že je pološílená, natož po tomhle úkazu její ujetosti. Bože! Ta baba si snad potřebuje vynahradit v mládí nevybouřenou sexuální aktivitu! Sice nemám páru, co dělala nebo nedělala v mládí, ale jisté představy bych měla. Co jsem slyšela od rodičů, tak byla babi docela divoká. Sice netuším, odkud to ví oni, jenže najmout si nějaké striptéry? I když ty chlapy bych překousla, ale to s tím „pářením“ … I moje těžce ironická osoba zažívá horké chvilky. Třeba došlo k překlepu a připsali čárku navíc. „ Paření“ má k toleranci přece jen blíže.
Při bližším prozkoumání obou naháčů jsem zjistila, že se nejedná o žádné dospěláky, ale vcelku mladé kluky. Se zaujetím jsem si je oba prohlédla. Ne, že by mě zajímalo, co za individua se nechá přesvědčit, aby se svlíkalo před starochama, ledaže by měli nějakou úchylku, přesto jsem se nedokázala ubránit zájmu, leč to nepatřilo k mým obvyklým činnostem.
Na první pohled bylo jasné, že jsou namakaní, vybavím si vcelku dost jasně vzhled naháčů.  Jeden plavovlasý s modrýma průzračnýma očima a nestoudným a nadřazeným pohledem, který naznačoval sebejistotu, co se týkalo jeho šarmu, čímž nebylo pochyb, že si o sobě myslí dost vysoko. Tělo měl opálené do krásného bronzového odstínu, který ještě více podtrhovali ty jeho krásné oči. Pro modré oči mám sice slabost, ale v jeho případě bych je s radostí oželela – něco se mi na něm nezdálo. Nebylo to jenom jeho samolibým výrazem, ale význam tkvěl v něčem naprosto jiném.
Zato ten druhý se naopak vyznačoval opačnými atributy. S temnou hustou kšticí mohl soupeřit i se samotným ďáblem. A co teprve jeho obličej! Hranatá brada s výraznými lícními kostmi vypadala s kombinací tmavých vlasů jako ukázka pravého anglického aristokratického vzoru. To, že jsou typičtí Angličani většinou světlovlasí, pominu. Vždyť je to vlastně jedno. Tak jako tak vypadal dost dobře. Já sama nejsem vyhrazená na žádný typ kluků. Buď se mi líbí, nebo ne. V tomhle směru nejsem nijak vybíravá, i když z jaké perspektivy se na to podíváte.
K mému ohromení se Adonis, jak trefně pokřtím blonďáka, nerozpakoval na mě mrknout a ještě víc si povytáhnout roušku, aby nebylo pochyb, že uvidím jeho okrasu! Ha! To ví, že jo, ten chlap mi mohl… Spíše mě zarazilo něco jiného – a to podivný nápis na hrudi, jež jsem nějak dříve opomenula zpozorovat:  To se umím blýsknout, co? Hlásala umě vyvedená věta.
 Ten si asi předtím, než dokráčel na orgie, musel pěkně přihnout. Přiopile nevypadal, ale ten nápis?…. Tahle sešlost byla celá pochybná, tak čemu se divit. Nic horšího mne snad už nemohlo potkat.
Mělo mi dojít už na začátku, kdy nám babi dala ty podivné podmínky k účasti na své oslavě, že se ženu do pohromy. Už tehdy jsem měla chuť jí odseknout a oznámit, že na takovou trapárnu mě nedostane. Avšak mí příliš slušní a tolerantní rodiče se na mě podívali, tím pohledem opovaž se ceknout!, takže mě – zcela nevinnou osobu taktně usadili, abych, jak rodiče neustále opakují, zbytečně nemluvila do větru, a tak nezranila babiččiny jemnocity.
Ha, prý jemnocity! Ta bába je stejně citlivá asi jako pes se vzteklinou. Za tu psychicky náročnou oslavu si nic jinýho nezaslouží. Aspoň kdyby svoje choutky a nechutné myšlenky projevovala někde v soukromí, ale ona ne! Prostě si uspořádá „Boží páření“, nevím, kdo je zvědavej na nadrženou sedmdesátku. Já tedy ne.
Bože, proč mi tohle děláš? Já se z ní snad dám na modlení, ty jo. S mým postojem k náboženství je to však dosti pošetilý nápad. Moje pobožnost je stejně velká jako normálnost mojí babi.
No jo, asi jsem to nerozumné chování zdědila po ní.
Jediná spásná myšlenka, že jedno plus k dobru mám, byla maska na obličeji, kterou nám babi dala jako podmínku si sebou vzít. Aspoň, že mě nikdo nemohl poznat. Skrytá pod maskou, jsem nenápadně splynula s tmou v koutech. Možná to udělala schválně. Nikdo nemohl poznat, kdo s kým, kde a kdy, co dělal…ta to měla ale vykoumané.
Proč si však nevybavuji zbytek večera a jak jsem se dostala domů a ležím na zemi. Domů? Vždyť já nejsem doma…zvesela si tu myslím na nějaké řádění a přitom ležím kdovíkde a zfetovaná…, rozpomenu se na svůj objev po probuzení. Strachy se mi stáhne žaludek.
Že by mě zfetoval nějakej polochromej dědek v tóze? Blbost! Ale pokud si dobře vzpomínám, tak tam nikdo podobně starý jako já, kromě malých harantů nebyl. Ale, co ti naháči?
 Ačkoliv, co jiného by vysvětlovalo ty obláčky…
 No počkat! Obláčky? Mlha? Ariadno, mysli! Co by tak asi dělali obláčky někde v baráku, natož mlha. Ha, ten dotyčný mě musel pěkně zřídit, když si představuju takový pitominy. Možná tam tak unikaly nějaký výpary z těch věkem sešlých popletů a zamořily mi mozkový buňky. A když vezmu v potaz, že tu kolem mě je jen tma…a žádný obláčky… Asi bych měla jít na psychiatrii! Člověk by neřekl, kam vás můžou nějaký omamný látky zavést, ač nedobrovolně.
Jestli jsem fakt nadrogovaná, tak kde to vlastně jsem?!, svitne mi v tu chvíli. Všechny žárovičky se mi v hlavě rozblikají na poplach. Já ty dědky zabiju!, rozzuřím se v duchu. Jednou za čas se vypravím někam ven, pryč z tísnivého prostředí našeho domu a jak to nakonec dopadne? Skončím nadopovaná nějakými drogami a ležím, bůh ví kde zavřená. A to nevím, co mi mohli ještě udělat!
Musím se vzchopit! Tohle jančení nemá smysl, akorát mi otupuje mozek a já šílím ještě víc…
Prvně musím zjistit, kam jsem se to zase dostala, pak bude čas na hysterický amok. Avšak, lehko se to říká, ale těžko koná. Jak se má člověk uklidnit, když neví, co s ním je? Nestává se mi dennodenně, abych se probudila zfetovaná, natož se musela dostávat ze zajetí nějakých pochybných dealerů. Má psychika vydrží ledacos, ale tohle…
Možná je to jen nepovedený vtip a já v něm hraji hlavní roli, jenže proč už neskončí?!
Namáhavě se pokusím zvednout alespoň na kolena. Po tom podivném snu se pořád cítím ochromená, proto mi dělá práci smysluplně přemýšlet. Myslím, že dřív umřu na celkové vyčerpání organismu, než se začne něco dít. Jsem pohyblivá, jak přejetá náklaďákem a kosti mi chrastí jako mojí staré babičce, ke všemu mám takový pocit, že mi brzo praskne žilka na čele z usilovného přemáhání.
„Do hajzlu,“ ulevím si hlasitě. Nu což, stejně mě nikdo neslyší, tak proč si nezanadávat.  Tohle už mě opravdu začíná deptat, o důvod víc povolit uzdu svým emocím. Kdyby po světě neběhali pedofilové, závisláci, ožralové a takový podobní magoři, tak jsem tu nemusela být a teď bych se v klídku zahřívala ve své nadýchané peřině a nechala si zdát o tom, jak pobíhám po louce plné květin, a kolem mě poskakují nazí playboyové nebo kluci oblečení jen v bederní roušce se svalnatým opáleným tělem…!
Nějak se mi podaří, ač s velkými obtížemi, vydrápat na nohy a konečně stanout na vratkých končetinách. Rukou zapátrám ve vzduchu, abych našla oporu a orientaci v naprosté tmě. Pracně nahmátnu mohutný sloupek a s úlevným povzdechem se o něj opřu ramenem. Raději nebudu zkoumat, co to je. Stačí, že se mám o co opřít. Tak to by bylo. Co dál?
Rozhlédnu se a zaostřím do husté tmy, ale nic v ní nevidím, ani žádné obrysy nábytku či čehokoli jiného, jež by mi dalo nějaký náznak, že se dozvím, co je to za místo. Jak se asi cítila Alenka, když se dostala do říše Divů? Zmateně a vystrašeně…? No, určitě nemagořila jako já. Ta moje zvrácená fantazie mě vždycky dostane do potíží, otázkou je – proč asi? Problém vězí nejspíš v mé osobnosti. Odjakživa jsem patřila mezi podivínské lidi, takže není divu, že na mě pokaždé dopadlo to nejhorší. Zfetování, únos - to se může stát jen mně. V celém mém životě jsem už zažila hodně nepříjemných situací, ač jsem se do nich nedostala vlastním přičiněním. Vždycky se našel někdo, kdo na mě něco hodil, aby si po sobě zametl cestičku se svými chybami, a tak vyvázl se zdravým krkem. A já – naprosto nevinná, bez jakýchkoli stop po neloajálnosti, jsem to všechno odnesla. Časem jsem si zvykla, že jsem pro ostatní obětní beránek a veškeré jejich projevy jsem ignorovala.
Alespoň to můj intelekt doposud předstíral. Nevím, co si o mě mysleli jiní lidé, ale pravdou je, že mě to nikdy nezajímalo. Pro ně jsem byla bezcenná a sloužila jsem jim k ponižování. Ale pravdou je, že jsem nesnášela ty nabubřelé panáky, co si do pusy berou vaše jméno a přitom vás vůbec neznají. Odsoudí vás, aniž by znaly pravý důvod vašeho jednání. Netuší, jaký jste uvnitř, a většinou dají na první pohled. Nijak se nesnaží vás lépe poznat, tak jak se jim jevíte při prvním pohledu, tak to i zůstane. Žádné hlubší poznání – jen odsouzení nebo přijetí.
Snažila jsem se být imunní vůči jejich špatnostem a přesvědčení, že oni jsou nejlepší. Stala jsem se silnější a jejich myšlení považovala za hloupé. Teď jsem schopná se bránit vlivu, který mají na ostatní, a žiju si ve vlastním světě.
Lidské společnosti vždycky vládla pýcha a závist. Na tom se nikdy nic nezmění. Světem prochází pevné přesvědčení, že musíte být dokonalý podle určitých měřítek, jinak nezapadáte do fádní společnosti, a tím pádem vás považují za outsidera. Každý člověk je přeci verzí vlastní individuality. Není důvod, aby se dělaly mezi lidmi rozdíly a vládly všeobecné předsudky. Vždyť proto je život tak zajímavý! V tom je hloubka bytí – člověk má své vlastní myšlení, zájmy, domov a hlavně svůj život. Tak odlišný od ostatních, se svými vlastními problémy, radostmi i strastmi.
Povzdechnu si.
Proč nad tím vůbec uvažovat? Já sama s tím nic nenadělám. Můžu se svým deprimujícím myšlenkám oddávat, ale bude mi to k ničemu.
To jsem prostě celá já. Vždycky řešením problémy, s kterými nic nezmůžu nebo jsem zbabělá se do něčeho převratného pustit a hlavně je řeším v nepříhodnou dobu. Co se týče vlastních záležitostí – těch si radši nevšímám. Působí na mě nepříliš důležitě, nechci si kazit svůj optimismus, proto je lepší všechno ignorovat. Akorát, že teď bych s tím měla začít. Těžko můžu, přehlédnou fakt, že jsem někde zavřená.
Otřepu se. Hmmm, asi jsem měla zůstat u své mysli. U ní aspoň nemusím přemýšlet nad současnou prekérní situací. Neustále mě nepřestává udivovat, jak se lehce dokážu odpoutat od denní reality a v následujícím momentu se zabývám jen tím, čím chci.
Ok. Musím konečně použít svůj úžasný intelekt i v jiné oblasti, než ve světových problémech.
V tu chvíli si teprve uvědomím tupou bolest v rameni z dlouhodobého opírání se o sloupek. Vida kam vede hloubání! Ani jsem nezpozorovala, že mi tělo sužují bolestivé výboje.
Abych se zbavila nevídaného brnění v paži, odpoutám se od sloupku, promasíruji si rameno a plouživými kroky se začnu sunout místností.
Než se stačím pořádně postavit a najít rovnováhu, zakolísám, a nebýt sloupku, kterého se zase zachytím, jistě bych skončila na zemi s některou natlučenou částí těla.
Jakmile nabydu dostačující stability, abych byla schopna se udržet na nohou a zase neprováděla svoje sebevražedné pohyby, cíleně vykročím vpřed s jasným záměrem – a to najít únikovou cestu.
Strávit tady minimálně další hodinu, tak mě od hysterického výlevu nikdo neodradí. Co hodinu, stačí pár minut!
Vidím to tak, že bych zbláznění neunikla. Tohle prostředí na mě působí už dost svíravým a skličujícím pocitem, mimoto nepopírám skutečnost, že za toto může z velké části babička. Samozřejmě ji nechci obviňovat ze všeho, co se za poslední dva dny sehrálo, ale kdo mě dotáhl na oslavu a citově vydíral? Myslím, že o tom není pochyb.
Nechtěla jsem se ztrapňovat někde mezi dědky, kteří své časy už dávno odsloužili. Proč prostě nemohla udělat rodinou oslavu? Baba si za každou cenu musela přivést všechny své parťáky z mládí, nebo alespoň ty, jež už dávno neleží pod kytkama.
Možná tu mělo svou roli i to menší množství alkoholu, který jsem mimovolně po větší část večera požívala, i když s jistou nadsázkou. Rodiče byli k mému velkému štěstí zabraní do krocení rozdováděných staříků, a proto si své slušné dcery nevšímali, koho by také napadlo, že taková naivka a nudná patronka bude popíjet alkohol! Občas by neuškodilo, kdyby svou vychytračelou dcerušku nepodceňovali. I když na první pohled vypadám nevinně a myšlenka, že bych mohla provádět něco zakázaného, se zcela vylučuje a nepřichází v úvahu, natož jen pomyslet na něco takového s kombinací mé osoby, je více než pomyslná hranice a nemyslitelná smyšlenka.
S maximální snaživostí se silou vůle dotlačím několik metrů vpřed vstříc přibližující se svobodě. Mám ji nadosah. Cítím to. Obrazně řečeno, samozřejmě.
Jen malý kousíček a volnost je mou přítelkyní. Pojď holka.
Jeden krok. Druhý. Třetí…
Au!, vykřiknu nenadále. Než se stačím zorientovat, letím znovu na nepřátelskou a nevítanou zem.
Do pravé nohy mi vystřelí pronikavá bolest. Samou bolestí se semknu do klubíčka a otupělou nohu vezmu do ruky, prsty omakám, jestli mi něco nechybí či nepřebývá.
Z úst mi unikají bolestné steny. Nijak se je nesnažím tlumit. Pro dnešek mám bolesti až nad hlavu, proto už nic nebrání mým hlasitým projevům nelibosti a soužení.
Čím jsem si to zasloužila?
Ve zbytku sil, co mi zbývají a duševní podpory, kterou jsem si bláhově nadhazovala, aby mi zajistila konec téhle šílenosti, s pomalou opatrností se vzdávám naděje.
Poslední síla odchází z mého těla a nechává mne naprosto osamocenou, napospas nejistému osudu.
Už je tu zas. Osud.
Neustále se s ním setkávám. Pořád se mě drží a ovládá mi život. On za tohle může. Byla to jeho volba… Co to melu? Něco se mi zdálo, ale přeci tomu nevěřím.
Osud? Těžko. Svůj život si určuju já. Svou životní cestu…
Ležím na zemi. Cítím bolest a strach. Osud s tímhle nemá nic společného. Ocitla jsem se v nesprávnou dobu na nesprávném místě.  Tak je to. Nic víc, nic míň. Sny jsou snůšky představ a dalších podvědomých myšlenek. Je to spánek.
Pociťuji, jak mě ochromuje malátnost a únava.
Oči už nemohu udržet otevřené. Pomalu se zavírají a já nic nezmůžu.
Přestávám vnímat.
Ať se se mnou stane cokoli. Vědomí nedokážu udržet v bdělém stavu.
Usínám.
Pomalu se propadám do sladkého zapomnění.
Odevzdávám se do náruče vítané temnoty…
Zase.

Mohlo by se líbit

0 komentářů

Děkuji za pár písmenek!

ODEBÍREJ NOVINKY

Ať ti neunikne žádný příspěvěk na blogu!

Facebook

Čtecí výzva 2017

2017 Reading Challenge

2017 Reading Challenge
Pavla has read 4 books toward her goal of 100 books.
hide

Ikonka